TOXICKÉ MATKY

Nejprve jedna definice… Toxickými matkami nazývám matky, které zatěžují své děti (ať již v dětském věku či v dospělosti) neadekvátními emočními nároky. Vyžadují zájem, vděčnost a naprostou loajalitu, v podstatě sebepotvrzení, protože se v jádru cítí nejisté a nehodnotné. Žárlí, obviňují, vyčítají, zkrátka manipulují. To je definice z google.

Jaký český název pro tento typ matek použít? Zatěžující matky.

Kdysi jsem se setkala s knihou Temné matky a jejich dcery, která snad nepřinesla jiné řešení než to, ke kterému tu dospějeme společně (a i v části s vašimi příběhy), ale ponořením se do problému umožní vidět, že v tom nejste sami. Mnohdy se totiž stává snad až  nepochopitelné – do hluboké dospělosti si dcera temné matky může skutečně myslet, že je špatným člověkem. Kniha Temné matky a jejich dcery je plná příběhů těchto dcer, pomůže uvědomit si svou roli, ale také roli té matky a něco z jejího uvažování a psychiky, což je důležité třeba v pocitu od-pouštění. Uvědomit si rozsah škod na vlastním životě a jak to vše napravit. Sama, nebo s pomocí psychoterapie.

Odpuštění je v tomto případě ve stylu opuštění problému.

Umím s tím, co jsem prožila jako dítě, žít. Nekulhám kvůli tomu .  Neživím dál to utrpení a nevidím sebe stále jako oběť. Už jen z toho důvodu, že neustálé prožívání a znovuobnovování utrpení a to i nadále intenzivním vztahem s takovou matkou, bere výrazně životní energii na to vůbec moci si své rány zahojit.

Příběhy dcer (ale i synů) mají mnohé společné:

  • Uvědomění si, že jejich život není projekcí názoru rodiče, tíhou traumatu rodiče samotného.
  • Uvědomění si, že matka nemusí být automaticky dobrou matkou. Ne každý. Lidé opravdu mají děti, i když by jim bylo v životě lépe jako bezdětným.

Někdy už jen toto stačí k PŘENESENÍ POZORNOSTI K SOBĚ SAMÝM. To je první krok k ozdravení se.

******

Chce-li se vám pochopit všechno více, protože nejste schopni se oprostit od minulého, je určitě vhodné vyhledat odbornější pomoc

  • Knihy (minulá traumata rodin) často se ta bolest předává jako zvyk, pokřivení se předávají mezigeneračně.
  • Rodinné konstelace či jiné, které dají nadhled nad situací.

„Prosím, nejste povinni tuto situaci řešit. Můžete ji jen pochopit a chopit se svého vlastního života.“

Byť takový život je ohromným UMĚNÍM DÁS SI TO, CO JSTE NIKDY NEDOSTALI.

 

Jste-li samy matky:

  • Co nejvíce si v sobě toto téma vyřešte před vlastním mateřstvím (případně co nejdříve po něm), přenášení traumat a chování je někdy nenápadné a velmi stresující, pokud si je uvědomujete a cítíte se „špatné matky“.
  • Věnujte pozornost partnerovi, žádné kompromisy, problémová riziková partnerství – to by pro vás mělo být s minulostí odmítané dcery TABU. Vědomé tabu, byť by to pro vás byl nejpřitažlivější člověk na světě. Zaděláváte si tím na pokračování role, kterou ve vás rodina zasela.
  • Problémový vztah může být vodou na mlýn těmto matkám „k ničemu nejsi, já ti to říkala“, ale také takový partnerský vztah samozřejmě výrazně oslabí vaši vlastní schopnost se s dětstvím nadále vyrovnávat a vyrovnat.

Vaše partnerství by mělo být vybíráno velmi pečlivě. Protože dokud nebudete srovnaná s minulostí, jste stále slabým článkem řetězu. Udržíte se a budete se zpevňovat pouze v případě, že ten partner je pevný. Pokud i on začne být problémový, bude stačit málo k rozpadu.

Hledejte dobré vzory, komunitu zdravých vztahů – nelitujte se vedle nich, ale pozorujte a čiňte.

Bohužel musím říct, že není ani příliš dobré se obklopovat dalšími „potemnělými dcerami“, byť v dobré víře, protože ten sklon podporovat se v roli oběti a vyprávět si „co ta moje matka zase udělala“ je obrovský a ve výsledku vás jen potápí. Ano, z tohoto soudku je i náš článek, ale ono je dobré vědět, že v tom nejste sami, ale ihned poté udělejte krok pryč!

Držte si hranice:

  • Hlídejte si své hranice, hranice své rodiny a často zvažujte, jestli za ně už není nenápadně přešlapováno…
  • Posouvejte je dle potřeby, to ano – někdy je vhodné a možné je trošku povolit, ale vždy jen tak, aby případné škody nepřevážily ten kladný záměr dočasného povolení jít přes hranice. Zvolte si priority (nehádat se o politice, ale vymezit se vůči vnoučatům)
  • Hranice si nastavte sami, s pomocí zdravých lidí, odborníků, někoho s nadhledem.
  • Počítejte s tím, že čím budou rodiče starší, tím se mohou tyto problémy zhoršovat, věkem, psychickou nemocí, nahromaděnými životními zážitky mezi vámi apod… a pak tu bude obtížná otázka, „nakolik se do toho všeho vracet, až budu potřeba jako pečovatel?“ a už jen proto je dobré mít své hranice, aby pak ve všem byla případně pouze láska a péče nebo praktická stránka věci, nikoliv nekonečné množství nezpracovaných starých emocí.

Ať jsem se tímto tématem probírala různými směry, jak si pomoci? Zázračné příběhy a proměny matek v laskavé (matky nebo babičky) existují, ale je jich zhruba tolik jako milenek vdaných za své ženaté milence. Ano, je špatně spoléhat na to, že se věci zlepší… z vyslechnutých a vyčtených příběhů vyznívá snad jen JEDNO zlaté pravidlo.

Najděte si svou vlastní cestu, jak vztah postavit a žít s tím, že respektujete to, co se stalo.  

TIP: Poslechněte si dva příběhy vás, čtenářek.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Shopping Cart