Toužíte nalézt místo na světě, na kterém to vážně budete vy?
Přiznám se, že to je touha, která mne provází celý život a určitě nejsem sama. Snad právě proto mne Přináležení doslova uhranulo. Připadala jsem si jako ptáček, který dosedl do hnízda a měl možnost se v bezpečí zavrkočit, zavrtat do hnízda ještě hlouběji. A čechrat. Svá peříčka. Čistit je. Uklízet hnízdečko. A žasnout nad tím, jak je krásné. Hnízdo i okolí hnízda. Bolestná nostalgie z toho, že někdo to cítí stejně jako já! Bolesti, zklamání, ale i naděje a touhy po životě!
A mohla bych začít svůj osobní seznam někde u vztahu k půdě a místu, předkům, až po obrovskou chuť nikomu ve svém okolí nechybět jen proto, že neumím být sama sebou. Umět očistit své kořeny od nánosů minulosti a začít je přesazovat do výživnější půdy?
Myslím, že Toko-pa Turner s tím umí pomoci.
Jsem si naprosto jistá tím, že kolik lidí, tolik emocionálních zkušeností s touto knihou. A mnohé z nich jsou nepřenositelné, protože jsou snad i nevyslovitelné.
Nabízí v několika kapitolách různé stezky, větvičky, témata, nálady, drobnosti – a je jen na duši každého čtenáře, na kterou nasedne a která mu načechrá duši, rozrýpne bolest, nebo dá naději.
Stylistika je poetická, naléhavá. Naléhá na nás, na procítění sebe samých. Srdce pláče dojetím a úlevou často jen proto, že KONEČNĚ TO NĚKDO POJMENOVAL.
A můžete vyjít z této emoční zkušenosti zaliti pocitem, že:
- Začnete hledat svůj dar
- Jste svůj dar našli, protože kniha ho prostě svou intenzitou odhalila
A celkově by každému měla přinést tu radost z toho, když se stane to, že lidé vědí, kam patří. A váží si toho: pěstují toto vědomí a opečovávají ho. Třeba drobnými rituály nebo jen tím, že pokračují v práci svých předků, byť třeba jinak nebo jinde.
Až tiché výčitky jsem cítila, když jsem si bolestně uvědomovala něhu, kterou autorka nabízí. Umně se proplétá dávkami sladkých cukříčků pro čtenáře, aby následně švihla bolestivě bičíkem toho všeho, co si jako lidstvo umíme navzájem udělat. Jak si ubližovat. Jak ničit. Sebe. Kořeny. Sounáležitost.
Určitě je hodně znát práce se symbolikou, sny, jungovský podtext. Ostatně, kdo má rád Junga, je tato kniha dobrým dalším úhlem pohledu okem jeho pokračovatelky. A je tu súfijský mysticismus prolínající se životními zkušenostmi autorky i našimi ve snaze naučit nás, že i bolest můžeme přetavit v lásku. Že bolest dokáže posílit, pokud z ní umíme včas odejít a poučíme se z ní.
Ale na druhou stranu se tu dozvíte, že trvání na zákonu přitažlivosti je jistým přetlačováním reality a je mnohem lepší jen se naladit na to, co chcete. Což je ostatně i principem autorčiny školy snění. Kudy ano – kudy ne? Život nám ukazuje… a mnohé z toho umění naladění se je nám předáno i tady.
Ačkoliv více knihu vnímám jako lehounké provedení tím, co je naším pocitem domova. A musím říci, že se zadařilo. Ten domov jsem pocítila na vlastní kůži, na vlastní duši, jednoduše tak moc se do něčeho ponořit – to se mi už dlouho nestalo.
Vplujete tam, kde cítíte domov – a když zavřete knihu, čeká vás první úkol, udělat domů první krok.
Anebo si pojďte společně se mnou otevřít knížku při jednom malém sobotním počteníčku.
O autorce:
Toko-pa Turner je kanadská spisovatelka a učitelka, která ve své práci se sny propojuje mystickou tradici súfismu a jungiánský přístup. V roce 2001 založila školu snění Dream School, kterou už prošly stovky absolventů. Toko-pa je někdy nazývána porodní bábou psýché, její práce se zaměřuje na obnovu ženskosti, sounáležitosti s přírodou, respektu vůči zármutku, rituálům a kráse. Žije v Kanadě, na malém ostrově v Sališském moři u Britské Kolumbie.
I have read your article carefully and I agree with you very much. This has provided a great help for my thesis writing, and I will seriously improve it. However, I don’t know much about a certain place. Can you help me?